Z ordinace na UTMB 2/5: Běžecké začátky

Doktore, ta kila musí sakra dolů! Co člověk potřebuje k tomu, aby začal běhat ultramaratony? Nic zásadního, jen tělo vhodné k běhu. Když jsem se rozhodl začít s běháním, mým prvním velkým cílem bylo uběhnout B7, dál jsem nepřemýšlel. Na přípravu mi v té době zbývalo 10 měsíců. Měl jsem nadváhu a bylo jasné, že než začnu pravidelně běhat, musím shodit, jinak si odrovnám klouby a záda. Při 177 cm jsem měl 84 kg, BMI 27. Nic hrozného, ale střední nadváha to byla a pekáč buchet jsem na břiše rozhodně neměl. Jsem doktor a u pacientů v ordinaci řeším tyhle problémy s kily navíc denně. Všichni, kteří chtěli zhubnout a nakonec se jim to i povedlo, říkali do jednoho tu samou věc: „Prostě to chce, doktore,“ a teď cituji: „přestat tolik žrát!“ Jako lékař, samo sebou, beru v úvahu všechny možné příčiny nadváhy a obezity, různá hormonální a psychická onemocnění a problémy spojené s pohybovým aparátem, s léky, špatné stravovací návyky, směnný provoz v práci, noční směny, genetické dispozice atd. CO si ale budeme povídat, nadměrný příjem kalorií statisticky stále vede.

Prvním a nejdůležitějším základem každé redukční diety je pravidelně a vydatně snídat a po páté odpolední konzumovat už jen něco lehčího. Nevymetat večer po práci ledničku, chodit relativně brzy spát a hlavně omezit alkohol. Poslední položka je pro mnoho lidí dlouhodobě nepřekonatelnou překážkou.

Chcete-li zhubnout, měli byste upravit jídelníček a začít se hýbat. Zprvu je nejlepší prostě chodit. Pravidelně, v každém počasí, 3–4krát týdně, svižně, alespoň 45 minut, a až pak začít běhat. Kondička se začne zlepšovat přibližně za tři až čtyři týdny. Narodil jsem se v generaci tzv. Husákových dětí, kterým je teď plus mínus padesát let. Jen pro zajímavost, v roce 1976 u nás přišlo na svět kolem 194 tisíc dětí. Z nichž většina je teď obézní. Obezita je v mé generaci zdravotní problém číslo jedna. Začíná to plíživě nadváhou, která nenápadně přeskočí do obezity. S ní pak dříve nebo později přijde diagnóza vysokého tlaku, cukrovky a vyšší riziko rakoviny. Přidávají se také předčasné trable se zády, klouby, se srdcem. Výsledkem je ztráta životní energie, celková únava nebo deprese. Diagnóz a léků postupně přibývá a většina lidí pak na nějaký pohyb zcela rezignuje.

Povím vám příběh jednoho mého pacienta s opravdu extrémní obezitou. Nikdo nevěděl, kolik přesně váží, nebyl totiž přístroj, který by to změřil. Vše došlo až tak daleko, že dostal zánět do kožního záhybu na noze a z něj pak otravu krve. Selhávaly mu ledviny, játra i plíce. Přežil. V nemocnici mu řekli, že pokud nezhubne, brzy umře. Šel do sebe, radikálně změnil jídelníček a za rok u nás v ordinaci hlásil, že odhodil jednoho chlapa! Zhubnul 80 kilo. A že má v plánu odhodit ještě dalšího chlapa. Svou původní hmotnost chtěl zjistit na vlakovém nádraží na váze určené pro vážení balíků, když ale viděl, jak se sbíhají lidi a chtějí vědět, kolik to bude, utekl. Běhat pak sice nezačal, jeho zdravotní stav se však rapidně zlepšil a my jsme ho dlouho v ordinaci neviděli. Všechno zvládl sám, bez odborné pomoci!

Abych se vyhnul osudu mých generačních souputníků, začal jsem jezdit na kole, půjčil si orbitrek, omezil luxování ledničky a shodil jsem za 2 měsíce 4 kila. Byl čas vrhnout se na běhání. S nadšením začátečníka jsem si nainstaloval běžeckou apku, nastavil příjemný ženský hlas virtuální trenérky, vzal z botníku tenisky a vyběhl za vesnici mezi pole. Na úvod mi stačilo 5 kilometrů, postupně jsem přidával, a brzy měl cíl zvládnout 10 kilometrů pod hodinu. Jak jsem tu virtuální trenérku z aplikace nenáviděl! Každý kilometr mi hlásila mé běžecké tempo, celkový čas a uběhnutou vzdálenost. Nutila mě zrychlovat, protože 7 minut a 30 sekund na kilometr byly fakt ubohé! Štval jsem své tělo a ničil duši, jen aby mi elektronická koučka oznámila lepší čas a tempo. Byl jsem frustrovaný, po prvním kilometru intenzivního běhu jsem se vlekl, zakopával o stébla trávy, každá sebemenší terénní vlna ze mě vysávala poslední zbytky energie. Dobíhal jsem silou vůle. Radost z pohybu to rozhodně nebyla. Do každého dalšího běhu jsem se musel nutit. Bojoval jsem sám se sebou.

Brouzdal jsem internetem a chaoticky četl články o tom, jak zrychlit tempo. Závěr byl jednoznačný: intervalový trénink! To bude ono! Nastavil jsem dle doporučení do apky intervaly běhu o maximální rychlosti. Minutové i kratší, prokládané vyklusáváním nebo chůzí. Nebudu vám popisovat, co následovalo. Byla to kravina. Nejsem žádný pružný, dynamický mlaďoch, mé tělo už má něco za sebou, prsty na zem jsem při předklonu nikdy nedal a dosáhnout v sedě rukou na špičku natažené nohy? Nemožné! Výsledkem intervalového tréninku byly bolesti stehen, vnitřní strany kolen a zadku. V noci jsem nemohl pro bolest usnout, nevěděl jsem, jak si lehnout. Neustále jsem se v posteli vrtěl, propínal nohy, ale bolest nepolevovala. Léky jsem brát nechtěl, hořčíkové a vápníkové tablety nepomáhaly. Když jsem nemohl spát, přemýšlel jsem a hledal odpovědi na internetu. V hlavě se mi honily různé otázky: Je to mým věkem? Jsem už na takové srandy starý? (Přece jenom jsem byl 3 roky po artroskopii a opravě přetrženého křížového vazu v koleni, a taky pár let po operaci zlomeného kotníku.) Mám špatné boty? Je to terénem, špatnou technikou běhu, nebo se málo protahuji? Mám hlad, co je dobrého v ledničce?

Další studium internetu přineslo další jednoznačný závěr. Musím si koupit hrudní pás na měření tepové frekvence a běžecké hodinky! Brutálně široká nabídka na e-shopech mě odrazovala, recenze byly zdlouhavé a nechtěly se mi číst. Koupil jsem si za pár kaček pás a hodinky v Lidlu. Šlo mi o testovací data, nikoliv o design. Postupů, jak si zjistit maximální tepovou frekvenci a jakou udržovat tepovku po dobu běhu v aerobním pásmu, je na internetu plno. Už první běh s pásem mě doslova šokoval. Abych si udržel při běhu doporučovanou tepovou frekvenci 60–75 % maximálky, musel jsem hodně zpomalit a když jsem jen nepatrně zrychlil, hodinky začaly pípat, že jdu přes čáru!

Po čtyřech týdnech jsem už vypozoroval, jak rychle běhat. Vyhodil jsem z tréninku intervalové běhy, ty mi jenom ničily šlachy. Nakonec jsem odhodil i hrudní pás a hodinky. Řídím se dechem a tím, jestli jsem schopen při běhu plynule mluvit. Pokud pravidelně, zhluboka a volně dýchám, je tepová frekvence v aerobním pásmu, pokud mohu během běhu konverzovat a telefonovat, je tepová frekvence v aerobním pásmu. Objevil jsem Ameriku! Během tréninku se postupně dostavovala radost z pohybu a záplava endorfinů po doběhnutí domů. Usínal jsem příjemně unavený, bez bolestí kolen a stehen. Těšil jsem se na další trénink a v hlavě jsem plánoval, jakou trasu příště zvolím. Navíc jsem zjistil, že zrychluji. Sám od sebe jsem si občas dal ostrý výběh mírného kopečku. Běžeckou aplikaci jsem si nechal zapnutou jen pro průměrné tempo, celkové kilometry a převýšení. Vypnul jsem všechny hlasové pokyny, pás a hodinky skončily v šuplíku. Konec drezúrování a stresování se virtuální trenérkou.

Konečně jsem zvládl 10 km v terénu pod 1 hodinu a při kratším tréninku i 6 km za půl hodiny. To na hobíka jde, víc jsem nepotřeboval, trasy max. 13 km. Zkusmo jsem si 3 týdny před B7 odběhl závod Horská výzva, 35 km v Jeseníkách. Můj první vytrvalostní závod s převýšením 1630 m. A ono to bylo fajn, do jakéhokoliv kopce jsem šel, po rovině a z kopce na pohodu běžel. Na bednu to, samo sebou, nebylo, ale o to mi vůbec nešlo, testoval jsem své vlastní limity a běhal tam, kde to mám ze všeho nejraději, na horách. V cíli Horské výzvy jsem se cítil jako hrdina, endorfiny v čisté podobě, uznání manželky, rodiny i dětí. Zjistil jsem, že na to mám. UTMB pro mě v tu chvíli byl něco jako Everest pro mravence, vlastně jsem ani nevěděl, že něco takového existuje. V hlavě byla jen vidina Beskydské sedmičky a konec.

Klíčem bylo začít při tréninku poslouchat své tělo. Řídím se tím dodnes. Když nestíhám, zpomalím, když se cítím fajn, šlápnu na plyn! Při první „bé sedmičce“ jsem to ale ještě tak úplně nevěděl. Rychlostí šíleného běžce, hobíka, jsem se řítil na start a viděl se v cíli na Frenštátě na náměstí! O tom, jaké to bylo fiasko, vám povím příště. V dalším dílu se podíváme na první pokus o B7.