Z ordinace na UTMB 3/5: Beskydská sedmička

Horská výzva v Jeseníkách se povedla, takže jsem se celý natěšený viděl na konci srpna v cíli dalšího 95 km dlouhého ultramaratonu Beskydská sedmička! Veškeré vybavení včetně běžeckých bot nakoupeno v Decathlonu, k tomu trailové běžecké hole Leki. Jinak jsem to moc neřešil. Během tréninku jsem si vše odzkoušel. Nastudoval jsem rady a tipy, jak předejít všemožným komplikacím, puchýřům a opruzeninám, v lékárně jsem pořídil vazelínu a do běžecké vesty přibalil léky na bolest. Co by se mi tak mohlo stát? Žádné odborné časopisy o běhání jsem nečetl, říkal jsem si, že není nad osobní zkušenost.

Do závodu jsme se přihlásili jako tandem s 20letým synem Danielem. Šli do toho s námi i můj švagr zubař s kamarádem, oba namakaní běžci s nulovou zkušeností s tak dlouhým trailem. V létě, pár týdnů před startem B7, jsme si zajeli do Beskyd a prošli celou trasu. Chtěli jsme si otestovat, jestli těch 95 km zvládneme dát do limitu 29 hodin. Dva dny, dvě etapy, Třinec–Ostravice a Ostravice–Frenštát. Za mě bylo vše v pohodě, ale synek měl trošku delikátní problém. Vzal si (stejně jako já) speciální běžecké stahující boxerky. Profíci je doporučují pro zamezení tření stehen a všeho ostatního, co mají anatomicky chlapi v trenkách. Při dlouhém běhu by s nimi nemělo docházet k vytváření opruzenin. Po 40 km začal mít syn bolesti, bylo mu špatně a chtělo se mu zvracet. Jako by ho někdo kopl mezi nohy, říkal. Zjistili jsme, že trenky stahují dost bez toho, abychom si na sebe brali příliš malou velikost. Nic vážného se naštěstí nestalo a byli jsme o něco lépe připravení na ostrý pokus.

Blížil se konec srpna a nervozita stoupala. Noc před startem nás oba chytla blesková střevní viróza, Daniel zvracel, já měl pořádnou motolici hlavy. Na tréninku aikida jsem si navíc lehce pochroumal postranní vaz kolene. Rozhodl jsem se na stránkách B7 nabídnout naši registraci k prodeji, zájem byl obrovský. Během dne se ale situace uklidnila a na to, abychom to jen tak vzdali, jsme se až moc dlouho připravovali a těšili.

Na stadionu v Třinci byla pár hodin před startem nachystaný dav natěšených profíků i hobíků, běžců i chodců, mužů i žen, hubených i nehubených, s holemi i bez nich. Výbava většiny zúčastněných svítila značkami Decathlon. Na nohou nejčastěji boty Inov-8 nebo Salomon. Energeťáky, magnézko, tyčinky a gely od Nutrendu jsme dostali ve startovacím balíčku. Namazal jsem vazelínou chodidla a prsty na nohou, silný nános přišel také do třísel. Aby mi tričko nesedřelo bradavky, přelepil jsem je náplastí. Bylo kolem 10 stupňů, většina závodníků byla nalehko, v kraťasech. Já si navlékl běžecké legíny a triko s dlouhým rukávem, půjdeme přece v noci ne?! Skupinka kluků opodál si ze mě dělala srandu, jestli prý během závodu čekám prudké ochlazení. Ignoroval jsem je, byl jsem vybičován adrenalinem a nervózní zároveň.

Start v 23:00 byl jedním slovem fantastický. Skvělý Mirai se svým hitem Když nemůžeš, přidej víc dokonale zapadl a povzbudil nás. Tohle musíme dát! Start! Více než 2800 účastníků se dá v jednu chvíli do pohybu. Úvodní kolečko na dráze stadionu se zapnutými čelovkami a za doprovodu epické znělky z Pevnosti Boyard běželi všichni. Ohňostroj nad hlavami, stadion burácel, publikum řvalo. Neskutečné. V tu chvíli byli všichni borci! Třinečáci podél trasy fandili a povzbuzovali až k prvnímu stoupání na Velký Javorník. Šli jsme, neběželi, nechtěli jsme přepálit začátek, legíny a dlouhý rukáv jsem sundal, bylo mi neskutečné vedro. Běžci dávno zmizeli daleko před námi, my jsme se drželi v obrovské skupině chodců. V plánu bylo občas popoběhnout, ale nebylo kam spěchat. Ve vytrvalostním závodu jde hlavně o to dojít do cíle v časovém limitu. Před námi bylo celkové převýšení 5400 m.

B7 byla v roce 2018 opravdový masák. Daň za hromadný start byl pochod v davu lidí, častá zácpa a občasné postávání v koloně na úzké pěšině při stoupání do svahu. Elitní běžci se tomu vyhnuli předsunutým, dřívějším startem. První odpadlíci se začali hromadit po 30 km před stoupáním na Lysou horu, v Krásnu. Skupinový osvětlený noční marš se definitivně roztrhl až po 40 km, za rozbřesku na vrcholu Lysé. Pak se to zlomilo a začalo jít do tuhého. Ukazovalo se, jak na tom kdo opravdu je.

Já blb jsem dělal při jednom sestupu blbosti. Nekoukal jsem pod nohy, podařilo se mi šlápnout do díry a prudce mě při tom bodlo v koleni, v tom samém jako před závodem! Od té chvíle každý sestup bolel a myslel jsem na to, jestli Sedmu vůbec dojdu. Vzal jsem si první lék na bolest. Aby toho nebylo málo, Daniel začal opět bojovat s průjmem. Každý iontový nápoj ho vždycky znova prohnal. Pokud měl někdo přehled o všech toitoikách na trase, byl to bezpochyby on. Nejistota v hlavě sílila. Koleno šlo zvládnout, ale Daniel se mi nelíbil, nemluvil, očividně hodně trpěl. „Snad nejde dál jen kvůli mně!“ říkal jsem si, „na B7 se taky těšil.“ Myslel jsem na to, že takto intenzivní společné zážitky můžou vztah rodiče s potomkem upevnit, nebo taky totálně podělat.

Sešup z Lysé byl peklo, koleno bolelo, kluk odbíhal s toaletním papírem opakovaně zkontrolovat kdejaké křoví podél trasy. V polovině závodu, v Ostravici, jsem zapojil doposud vypnutou lékařskou část mozku. Na check pointech podávali izotoňák, který ho vždy prohnal. Bylo nutné jej začít ředit vodou na hypotonický roztok, který se snadněji vstřebává do krevního oběhu. Energetické gely a roztoky jsem zakázal, jsou plné sacharidů, které nasávají vodu do lumen střeva a zrychlenou činností střev tak zhoršují průjem. Aby toho nebylo málo, Daniela začal bolet překyselený žaludek, klasický problém dálkových pochodů a běhů. Naordinoval jsem Omeprazol, lék na snížení kyselosti žaludku. Pro bolest kolene jsem do sebe hodil další Nimesil a speciální sportovní kloubovou ortézu, která mi doma zůstala po operaci vazů před 3 lety. Syn se cítil lépe, průjem skoro ustal, já vypnul mozek a jel dál svým tempem.

Došli jsme na Pustevny. Ze stylu naší chůze bylo jasné, že máme stejný zásadní problém. Chytili jsme vlka, každý svého. Já na stehnech, Daniel trošku jinde. Průjem a pocení u něj udělalo své. Nechápal jsem, mazal jsem se, jak to jen šlo. Na začátku závodu se všichni závodníci mažou v tříslech proti opruzeninám tajně, daleko od ostatních. S postupující únavou, narůstající vzdáleností od startu a mizejícím ostychem je vidět čím dál častější výskyt závodníků s krémem nebo vazelínou v jedné ruce a s druhou rukou v šortkách. Pokud dostanete vlčí nemoc, nic jiného vás už nezajímá, bolestivě vnímáte s každým krokem a jediné, o co se snažíte, je držet nohy alespoň trošku od sebe. Měl jsem s sebou speciální analgetický gel Emla. Na chvíli vždy zabral, není však možné používat jej na velkou plochu.

Šli jsme po hřebeni z Pusteven na Radhošť, jako rodilý Ostravák jsem tam byl jako doma. Radost z panoramat, ze života a z pohybu byla však pryč. Šel jsem totiž s vlkem a ten mi veškerou radost sežral.

Po sestupu z Radhoště přišel soumrak, hnala se k nám bouřka a meteoradar na telefonu byl červený jak moje stehna. Blesky, hromy divo bily. Temné mraky přímo nad našimi hlavami ozařovaly prudké záblesky světla. Bez přestání jeden za druhým. Na zemi tvořily intenzivní srážky nejprve roztomile poskakující pramínky vody, později zurčící potůčky, které se nakonec spojily v široký, rychle tekoucí potok, který zaplavil cestu na Pindulu. Utvořili jsme skupinku asi 10 lidí. Rychle jsme sestupovali nově vzniklým korytem řeky. Při každém blesku a prakticky okamžitém hromu se všichni intuitivně krčili, občas někdo leknutím vykřikl. Větve a stromy zběsile vlály v náhlých poryvech větru. Prudce se ochladilo, nikdo nemluvil, všem byla neskutečná zima, byli jsme totálně promočení. Zrychlili jsme a dostali se do čela skupiny. Z kopce jsme prchali jak o život, ostatní okamžitě následovali. Měl jsem obrovský strach. Ne o sebe, ale o syna. Všem bylo úplně jedno, že jsme do půl lýtek ve vodě, hlavně už být dole. Jak stádo dobytka na útěku jsme se přiřítili v rekordním sestupovém čase na check point na Pindule. Vmáčknutí do obřího stanu jsme se přilepili k davu mokrých a unavených závodníků. Termofolie. Volám ženě, ať nám přiveze suché oblečení.

Všechny zajímalo, jestli závod bude pokračovat, jestli ho nestopnou pro neregulérní podmínky. Na radaru se přibližoval další bouřkový pás. Potkal jsem známého, který se rozhodl skončit, nestál si o další bouřku. Spousta lidí to zabalila v přesvědčení, že organizátoři závod odpískají. Znejistil jsem, byl jsem odhodlán pokračovat. Ano, mám trochu narušený pud sebezáchovy. Logické myšlení se pralo s potřebou dojít do cíle.

Obrátil jsem se na mladého, byl očividně hotový, ale držel se. Měl rozedřená stehna, klepal se zimou a zdál se mi o kapku hubenější, než na startu. Já jsem se cítil překvapivě dobře, musel jsem si ale dát do trenek smotaný toaletní papír, aby mě tolik nepálily opruzeniny. Další analgetika jsem brát nechtěl, krém už nezabíral. Čekali jsme, až přestane hustě pršet. Čím dál více lidí to vzdávalo a do mé hlavy se vkrádala další obava. Představa obtížného suťového sestupu z Javorníku, kde to klouže i za sucha, natož za intenzivního deště, se mi vůbec nezamlouvala. Jak jsem tam stál a vedl svůj intenzivní vnitřní monolog, totálně mi ztuhla stehna, nebyl jsem schopen udělat jediný kloudný krok, třásl jsem se zimou. Kouknul jsem na Daniela a oba jsme vyslovili doposud zapovězené, skoro sprosté slovo. Konec! Po 75 kilometrech, po zvládnutém průjmu, bolestech břicha, po vytěsnění bolesti kolene, po úspěšném úprku z epicentra bouřky. Po tom všem nás nakonec před posledním vrcholem B7 dostala zima, vlk a pekelné počasí.

Čekali jsme na parkovišti na manželku. Když přijela, oznámili jsme jí, že končíme, že to byl hezký zážitek, ale nechceme dál riskovat bouřku, že to stačí. Konec. Dobrá zkušenost. Ale stačí jednou a dost, už nikdy, nikdy více.

Dále už budu citovat svou ženu: „Si děláte srandu? Před posledním kopcem? Ti nevěřím, že za rok nebudeš chtít jít zase! Že ne?! Kecáš, já tě znám! Zas budeš celý rok říkat, že doma nemůžeš nic dělat, že musíš běhat! Slib mi, že už toho necháte! Sám vidíš, že jste to přehnali!“ V tu chvíli jsem se zapřísáhl, že s takovými srandami opravdu končím, že jsem na to starý. Mezitím švagr Tomáš s kamarádem zdárně dorazili do cíle po necelých 18 hodinách. Slušný výkon. U Toma vykoupen v prvních hodinách po doběhnutí intenzivní třesavkou, teplotou a bolestí svalů, ale stálo to za to. (Kvůli otřesům při běhu dochází k rozpadu červených krvinek v cévách chodidel a tato tzv. akutní hemolýza má pak vliv na celý organismus.)

Dál to šlo rychle. Ráno jsme se šli podívat na náměstí do Frenštátu na vyhlášení vítězů. Když jsem viděl ty staré i mladé, hubené i nehubené, s holemi i bez nich, a že skoro 70 % z nich B7 zvládlo a na zápěstí hrdě nosí náramek s nápisem Dal jsem B7, věděl jsem, že za rok do toho jdu znova. Že vychytáme mouchy a že příště, příště to dáme!

O tom, jak jsem během roku vychytal mouchy a se synem úspěšně B7 dokončil, budu vyprávět v dalším článku. B7 jsem později dal sám běžeckým stylem a konečně vyrazil běhat do Alp… ale o tom také později. Byly to doby, kdy se UTMB stále schovával někde daleko ve stínu.