Příprava na ultra trail 4/5: Strategie na den závodu

Někde jsem vyčetl, že týden před závodem se nemá běhat. Taková pasivní příprava mi absolutně vyhovuje a opravdu týden neběhám. Snažím se dobře vyspat. Den před závodem mi to ale většinou nejde a odpoledne před startem nezaberu už vůbec. Vybavení si chystám měsíce dopředu, abych den před startem zjistil, že mi stejně něco chybí.

Před závodem doporučuji pořádně si odskočit na záchod a být pak lehký jako pírko. Před ultramaratonem v Dolomitech, Lavaredem, se mi to nepovedlo a fyziologická potřeba se mi ozvala, jak jinak, hned po startu. Co vám budu povídat. Start byl v 11 večer. Celou noc až do svítání, celých 40 km, jsem musel aktivně a svědomitě držet svěrače, aby mi při sebězích z prudkých kopců nepovolily. Podél trasy byly příkré srázy a já jsem se bál si v té tmě někam jen tak dřepnout. Navíc se šlo stále hromadně, v osvětleném průvodu. Toitoiky nikde. Zeptal jsem se jednoho organizátora, kde mají u trati záchody. Se smíchem mi ukazoval na kopce kolem nás. Na poslední chvíli jsem tak obsadil záchod přilehlého autokempu a s úlevou nabral půlhodinové zpoždění.

Nechat se strhnout atmosférou startu a vyběhnout na prvních pár kilometrů po rovince, kde fandí nejvíce diváků? Proč ne! V prvním kopci vytahuji hole a nadávám, co tady dělám, proč jsem zase lezl do takového nesmyslu. Na startu mám strategii jasnou, být v cíli do 18 hodin. Po hodině závodu lehce uberu na 20 hodin, pak 24 a nakonec volím jedinou správnou strategii. Dokončit závod v limitu! Do kopce jdu, z kopce běžím, po rovině dle stavu tuhosti hýžďových svalů buďto lehce klušu, nebo zapojím hole a svižně pochoduji. Ke konci závodu z nějakého důvodu zrychluji a doháním imaginární ztrátu. Cílovou rovinku vždy každý běží, i kdyby měl přímo za cílem padnout. Úsměv do cílové automatické kamery nebo na cílového fotografa, a pak jít někam do ústraní umřít. Lidské tělo prostě musí jít do hrobu zhuntované. Hlava mi fakt nebere borce, kteří doběhnou za poloviční čas než já.

Co napsat? Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Terén je vždy nutno doslova skenovat. Asfalt je zlo, kamenné schody směrem dolů ještě větší zlo, sníh klouže a kořeny stromů jsou od toho, aby o ně běžec zakopával.

Při každé krizi si snažím vybavit si, proč jsem přišel na start, proč jsem celý rok trénoval. V hlavě si připomenu svou motivaci. Klasická je krize při nekonečném stoupání. Sklopit hlavu, zpomalit a držet strojové tempo. Euforie na vrcholu krizi zažene a pokud člověk vysloveně fyzicky nevytuhne, je krize zažehnána. Pokud vás nějaká krize dostihne, je dobré se za někoho pověsit a pokud to dotyčnému nevadí, nechat se z ní doslova vytáhnout. Někteří profíci používají tzv. power nap. Lehnou si u trasy na zem a usnou na 15–20 minut, aby pak čilí vyskočili a pelášili dál. Já bych sice usnul, už bych se ale nezvedl! Ale uvidíme, třeba budu po UTMB mluvit jinak.

Nejlepší je puchýřům vůbec nedat šanci. Pokud bota začne někde tlačit nebo pálit, je puchýř nebo odřenina za pár kilometrů zaručená věc. Při prvním náznaku nekomfortu v botě je nutno okamžitě botu povolit nebo přitáhnout, narovnat ponožku nebo promazat prsty. Speciální náplasti jsem jednou použil na paty a malíčky. Na chvíli pomohly, ale pak se vlivem potu a pohybu uvolnily. Základem je pevně uchycená pata a volná špička na prsty.

Na nevolnost dobře funguje jídlo, cola nebo tabletka na zklidnění žaludku. Na svalové křeče jsou nejlepší magnézium a ionťák. Na každém závodu je zhruba v půlce trasy k dispozici stan s možnosti masáže. Ještě nikdy jsem maséra nepotřeboval, takže nevím, jestli je zdarma.

Po závodě se mi osvědčil speciální regenerační nápoj, který dodá unaveným svalům chybějící energii a minerály. Dalším krokem je dát nohy nahoru a doplnit tekutiny v jakékoliv podobě. Někdo do sebe vyklopí 2–3 piva, já volím jenom jedno, vodu, teplý čaj a lehkou baštu. Po závodě bez prášku na bolest neusnu, stehna jsou neklidná a bolí. Dva dny jsem nepoužitelný, do práce ale musím.

Pozitivní zkušenosti

Na startu každého závodu je úžasná atmosféra a značení tras všude perfektní. V Dolomitech vás čekají nádherné trasy a diváci, kteřá zůstávají v cíli do posledního závodníka. Na Lavaredu a B7 mají perfektní občerstvení a na trati vždy najdete na trati někoho, kdo má vaše tempo a s kým si můžete povídat.

Negativní zkušenosti

Ne všude v Itálii mají mobilní WC. Některé závody jsou spíše po asfaltu a hrubém štěrku. Co se vybavení týče, každá tzv. špičková, drahá bota je úplně stejná, jako ty ostatní, obyčejné. Je to především obrovský byznys a až na jednu výjimku mi žádná speciálka nevydržela déle než půl roku.