Z Keni do Prahy: Cesta na Pražský půlmaraton

Přípravu na letošní závodní sezónu jsem se rozhodl absolvovat v keňském městě Iten. Proč zrovna tam? Iten je vysokohorské město ve střední Africe ležící na náhorní plošině ve výšce 2300 m n. m. Jedná se o místo oblíbené mezi běžci z celého světa. Díky podmínkám ideálním pro vytrvalecký trénink jde o destinaci, v níž trénují ti nejlepší Keňané, ale i světová běžecká špička.

Před odletem do Keni je důležité nepodcenit přípravu. Nezapomeňte si zařídit potřebná očkování, víza, pojištění a ideálně i ubytování. V dnešní době to naštěstí není nic těžkého, na internetu zvládnete najít téměř vše. Značka Kiprun letos v lednu v Itenu dostavěla tréninkové centrum Kiprun 42house a jelikož jsem jejich ambasadorem, rozhodl jsem se je oslovit a požádat o ubytování právě tam. Samotná cesta do Itenu není složitá. Přímým letem se z Prahy nebo Vídně dostanete do Abu Dhabi nebo do Doha a odtud pak do Nairobi, hlavního města Keni. Existuje více způsobů cestování z Nairobi do Itenu. Já doporučuji vnitrostátní let do Eldoretu, ze kterého je to pak hodina jízdy autem.

Intenzivním tréninkem na letošní sezónu jsem strávil šest týdnů. Byla to moje doposud nejdelší příprava. První týden byl hodně pozvolný, šlo totiž především o to, abych si přivyknul na nové prostředí. Při dlouhém trénování ve vysoké nadmořské výšce je totiž důležité se řádně aklimatizovat. Délka adaptace je individuální, většinou ale trvá přibližně jeden až dva týdny. Proto je obzvláště první týden důležité nikam se nehnat. Já sám jsem se první týden zadýchal už při vstávání z postele. Po adaptačním týdnu jsem si začal přidávat jak v naběhaném objemu, tak i kvalitě intervalových a tempových běhů. Třetí týden jsem už trénoval naplno, samozřejmě s ohledem na nadmořskou výšku. Ve 300 m n. m. a 2300 m n. m. totiž rozhodně nelze běhat stejná tempa. Můj průměrný tréninkový týden se pohyboval v objemu od 180 až po 200 km.

V Itenu a jeho okolí existuje spousta míst vhodných k tréninku. Pomalé běhy se nejčastěji chodí po hliněných cestách v blízkosti města, tempové běhy pak po hlavních asfaltových cestách mezi městy Iten a Eldoret. Pro trénování úseků na dráze slouží eldoretský běžecký ovál s tartanem nebo itenský hliněný ovál. Co se mých výkonů týče, soustředění bylo velice povedené. Odběhal jsem všechny tréninky podle plánu a až na pár žaludečních potíží mě nic nebrzdilo.

Za zmínku určitě stojí říct, jak se v Itenu žije. První věc, která mě překvapila, byla velikost města samotného. S počtem 40 000 obyvatel totiž patří k jednomu z větších měst v oblasti. Stejně jako ve většině Afriky je zde poměrně velká chudoba. Většina lidí se živí farmařením a jsou tedy odkázaní na to, co si vypěstují. Ceny potravin jsou na evropské poměry celkem nízké. Průměrná cena za avokádo se pohybuje kolem 3 korun, jiné zboží je ale klidně stejně drahé jako u nás. Platí to i v restauracích. V našem oblíbeném místním podniku jsme platili kolem 50 Kč za jedno jídlo, ve větších městech, jako je třeba Eldoret, jsme ale jednou za čas zašli i do restaurace v evropském stylu, v níž stál oběd stejně jako u nás.

Dopravu v Itenu zajišťují z velké části motorky. Kdekoliv si můžete stopnout řidiče, který vás ve městě za pár korun doveze téměř kamkoliv. Na delší vzdálenosti se pak jezdí v Matatu. Matatu jsou malé tranzity, které se přeplní lidmi. Do dvanáctimístného Matatu se klidně vejde i osmnáct lidí. Život v Itenu je velmi klidný a pohodový, keňané se nikam neženou a na všechno mají svůj „Kenya time“.

Ubytování jsem měl zařízené v tréninkovém centru Kiprun 42house, které Kiprun vybudoval pro své profesionální atlety. Středisko je přístupné i pro ambasadory značky. Byl jsem jeden z prvních, kteří měli možnost 42house využít. Tréninkové centrum se skládá z deseti malých domečků – v každém z nich bydlí 2 atleti, kteří sdílejí ložnici a koupelnu. V hlavním velkém domě se nachází jídelna s obývací místností, kuchyně, kancelář, posilovna a dvě koupelny. Ubytovaní v něm mají třikrát denně k dispozici jídlo připravené soukromým kuchařem. Centrum nabízí služby běžeckého i kondičního trenéra a dvakrát týdně také možnost masáže. V případě nemoci mohou rezidenti navštívit soukromého doktora. Areál 24 hodin denně hlídají strážní, takže je celé centrum velmi bezpečné.

Do Česka jsem se vrátil tři dny před závodem. To znamená v čas, který se k návratu z velké nadmořské výšky doporučuje k zaručení těch nejlepších možných výkonů v den závodu. Cesta zpátky byla dlouhá, trvala bezmála 30 hodin. Když jsem se ale den před závodem rozcvičoval, cítil jsem se dobře. Plán byl držet tempo 3:08/km a atakovat tak celkový čas 1:06:00.

Samotný závod ale nakonec, bohužel, neproběhl podle představ. Kromě horka mě od startu trápilo píchání v boku, kterého jsem se dokázal zbavit až na šestnáctém kilometru. Tempově jsem rozbíhal podle plánu, samotné píchání mi ale hodně vadilo a zpomalovalo mě. Když ustalo, neměl jsem už síly na zrychlení. Jediné, co šlo podle plánu, bylo občerstvování. Gel jsem si dával na sedmém a čtrnáctém kilometru. Závod měl, jak už to v Praze bývá, super atmosféru, i přes potíže jsem si ho tak moc užil. Mezi českými závodníky jsem v cíli skončil čtvrtý, třetí místo mi uniklo o pouhou jednu sekundu. Čas 1:08:28 nebyl úplný propadák, přišel jsem si ale do Prahy pro lepší výkon. Nezbývá mi tedy nic jiného, než na sobě makat dál a na příští ročník se připravit ještě lépe!