Bouldering: Limitem je jen vaše tělo

Bouldering je v podstatě geniálně jednoduchá záležitost. Jde jen o to, vylézt na vrchol nějakého nízkého kamenu, a když ne přímo kamenu, tak jen do určité výšky na skále. Možnost je také lézt v jedné výšce do stran – i to je bouldering. Je to hledání vlastních výzev, vlastních směrů, vlastní cesty. Krystalická svoboda pohybu, pobyt v přírodě a díky nízkým nárokům na materiální vybavení i malá finanční náročnost. 

Obvykle se leze jen zhruba do tří až čtyřmetrové výšky. Při boulderingu se nepoužívá jištění jako při skalním lezení, takže velkou roli hraje i to, kam a do jaké výšky každého pustí jeho strach a pud sebezáchovy. Jediným limitem je tak vlastní tělo, jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické. A to je pořádná výzva, překonávat své limity!

Bouldering byl pro lezce původně jen nástrojem pro nácvik do hor nebo na velké stěny. Postupně se z něj ale stala samostatná, dynamicky se rozvíjející disciplína. Skupinky i jednotlivci začaly ve skalních oblastech s dostatkem vhodných terénů přelézat své cesty na vrcholy balvanů, tedy boulderů, a dávat jim jména a klasifikaci. Po celém světě vznikly boulderové oblasti, kam se sjíždějí lezci a pokoušejí se překonávat bouldery nebo i hledat vlastní, nové, nevylezené směry. Takové oblasti najdete například v Yosemite Valley, Bishopu, Joshua Tree, Allbaracin nebo v jihoafrickém Rocklands. 

Ke každé takové oblasti existuje průvodce, kde je celá oblast rozkreslená po jednotlivých balvanech s nákresy všech známých výstupů. Uvádí se u nich jejich obtížnosti, jméno autora, případně i nějaké poznámky nebo omezení. Tyto „lezecké bible” mohou mít v závislosti na velikosti oblasti i stovky stran. Průvodce se často dají dohledat i na internetu, webových stránek na toto téma je čím dál více. 

Už víme, co boulder je i kde ho můžeme praktikovat. Co všechno je k němu ale potřeba? Jak jsem již zmínila, při bouldrování se nepoužívá žádné jištění. Leze se jen do výšek, odkud je možné seskočit nebo slézt. Tato hranice je samozřejmě velmi individuální. Zkušení a odvážní boulderisté se častokrát ocitnou i ve výškách, odkud se už pád nepřipouští a bez jištění je to tedy velmi riskantní. Základním a jednoznačně nejdůležitějším vybavením jsou tzv. lezečky. To jsou speciální boty na lezení, ve kterých je možné pohybovat se na skále i po těch nejtitěrnějších nerovnostech neboli stupech. Mají tenkou gumovou podrážku a obsázku, která je velmi pružná a přilnavá. Výběr lezeček bývá častým tématem lezeckých diskusí, ale za mě je nejlepší řídit se vlastní hlavou a pocitem.

Aby ruce na chytech tolik neklouzaly, používá se magnesium, které zvyšuje tření, případně i pytlík na magnesium. Ale pozor, vždy je potřeba ověřit, zda je v dané oblasti povolené! Pro zabezpečení komfortního dopadu při pádu nebo odskočení od stěny slouží tzv. „bouldermatka”. To je přenosná žíněnka, za kterou je každý boulderista rád zejména ve chvílích nejistoty, kdy se drží tři nebo čtyři metry nad zemí. S ohledem na terén tvořící dopadiště se většinou používá více kusů pod jeden boulder. V některých oblastech ani není nutná, jinde se bez ní rozhodně neobejdete. Pro začátek je možné ji sdílet s lezeckými partnery. Bouldering se totiž velmi často provozuje v partě, kdy jeden leze a zbytek stojí na zemi, takže bouldermatek je většinou dostatek. 

Každému novému přelezu bouldru určí jeho autor obtížnostní stupeň. Úroveň často konzultuje s ostatními lezci a řídí se i porovnáním jednotlivých bouldrů v dané oblasti. Jde totiž o subjektivní záležitost, kterou může každý vnímat odlišně.

K označení obtížnosti se u nás v Evropě nejčastěji používá „francouzská“ klasifikační stupnice, kterou začali používat francouzští lezci v rozlehlé oblasti pískovcových balvanů kolem Fontainebleau. Stupeň obtížnosti je složený z čísla a písmene (A, B nebo C), někdy se pro upřesnění používá i znaménko +. Vypadá tedy takto: 6B+, 7A… až po 8C+. V anglicky mluvících zemích se ujala jiná klasifikace – značí se písmenem V a číslem. Její rozsah je od V0 do V16. Ani jedna ze stupnic není nijak ohraničená, těžší bouldry se zkrátka označí dalším číslem v pořadí.

Trendu hodnocení bouldrů se přizpůsobili i provozovatelé stěn, takže i při indoor boulderingu mohou lezci překonávat osobní limity a stanovovat si stále nové cíle. U lezeckých stěn ale nejde o oficiálně uznaný systém, bouldry se spíše rozdělují na lehčí, střední a těžké. Jejich značení bývá na různých stěnách různé a nelze je tedy mezi sebou porovnávat. Někde se bouldry značí barevnými páskami, kde každá barva znamená nějaký stupeň, jinde využívají třeba francouzskou klasifikaci. Značení bývá srozumitelné, takže i začátečník se dokáže rychle zorientovat a najít si pro sebe tu správnou obtížnost. 

S popularizací sportovního lezení začaly vznikat i umělé lezecké stěny, které jsou aktuálně skoro v každém větším i menším městě. Rozdělují se na stěny vysoké, kde se praktikuje lezení s lanem, a na stěny boulderové. Větší centra pak nabízejí oba typy pod jednou střechou. Boulderové stěny jsou méně náročné na prostor a díky tomu jsou častější. Někteří lezci si je dokonce staví doma jako soukromý tréninkový prostor. 

Umělá stěna je ideálním místem pro seznámení s tímto sportem a druhem pohybu. Často u ní bývá i půjčovna lezeček, takže pokud jste úplný začátečník a chcete si bouldering prozatím jen vyzkoušet, nemusíte do svých začátků investovat téměř žádné peníze. Stačí mít sportovní oblečení, trochu kuráže, a můžete začít!

Právě na indoorových stěnách se pořádají bouldrové závody všech úrovní. Česko má několik medailistů ze světových pohárů. Letos uvidíme lezení, včetně boulderingu, poprvé dokonce i na Olympijských hrách v Tokiu.